// Obsah
Na jaře 2025 inženýři NASA oživili soustavu trysek, které se 21 let považovaly za mrtvé. Nikdo z nich se k nim nemohl přiblížit na méně než 25 miliard kilometrů (15,5 miliardy mil). Příkaz letěl téměř celý den a odpověď se vracela skoro stejně dlouho. Ten stroj je Voyager 1. Je mu 49 let a lidé ho pořád opravují.
Dne 18. listopadu 2026 bude Voyager 1 od Země vzdálen 25,9 miliardy kilometrů (16,1 miliardy mil). To je jeden světelný den: rádiový signál z našich antén k němu poletí celých 24 hodin. Žádný lidský výtvor nebyl nikdy tak daleko, jak připomíná NASA . Obyčejné „slyšíš mě?“ k němu putuje den a odpověď se vrací další den.
Den na jeden telefonát
Světelný den měří vzdálenost, ne čas. Je to dráha, kterou světlo urazí za 24 hodin: 25 902 068 356 km. K Měsíci se světlo dostane za 1,3 sekundy; posádka Artemis II letěla asi tři dny.
// Jak dlouho letí signál
Dvojče Voyageru 1, Voyager 2, letí jinou trasou a hranici jednoho světelného dne překoná až v listopadu 2035.
Žárovka z lednice
Vysílač Voyageru 1 má výkon asi 23 wattů. JPL, laboratoř NASA, která misi řídí, ho kdysi přirovnala k žárovce uvnitř lednice. Než toto světlo doletí na Zemi, zeslábne na méně než miliardtinu miliardtiny wattu. V roce 2013 docházela data z přístrojů rychlostí asi 160 bitů za sekundu. Při takové rychlosti by se jediná fotka z chytrého telefonu stahovala déle než den.
Proto tak slabý šepot zachytí jen obří paraboly Deep Space Network, sítě NASA pro komunikaci s hlubokým vesmírem. A odpovědět dokáže jediná anténa v celé síti: DSS-43, 70metrová parabola poblíž australské Canberry. Od května 2025 do února 2026 byla kvůli modernizaci mimo provoz a tým mohl se sondami mluvit jen v krátkých oknech v srpnu a prosinci, kdy se parabola nakrátko vrátila do služby.
Oprava poslepu, 45 hodin tam a zpět
Dne 14. listopadu 2023 přestal Voyager 1 dávat smysl. Příkazy stále poslouchal, ale místo zpráv o sobě a o svém okolí posílal nečitelný proud bitů. Začátkem března 2024 mu inženýři poslali příkaz „šťouchnutí“: žádost o výpis paměti jednoho ze tří palubních počítačů, toho, který balí data před odesláním. Ten výpis odhalil příčinu . Asi 3 % paměti byla poškozená, nejspíš proto, že selhal jediný čip a vzal s sebou část softwaru. Nikdo přesně neví proč. Možná do čipu narazila energetická částice z vesmíru. Možná se po 46 letech prostě opotřeboval.
Tak daleko čip nevyměníte a žádný volný blok paměti nebyl dost velký, aby se do něj ztracený kód vešel vcelku. Tým proto kód rozřezal na části a rozmístil je po různých koutech paměti. Představte si knihu s vytrženou kapitolou, ve které nezbyl souvislý úsek prázdných stránek: kapitolu přetisknete po kouscích na volné stránky a pak opravíte každé „viz strana N“, aby se čtenář neztratil. První dávka odletěla 18. dubna 2024. Při 22,5 hodiny cesty jedním směrem dorazila odpověď 20. dubna: první čitelná zpráva o stavu sondy po pěti měsících. V květnu začala sonda opět posílat vědecká data.
Vysílač, který mlčel od roku 1981
V říjnu 2024 inženýři požádali Voyager 1 , aby zapnul jedno z topení. Energie mělo být dost, ale zasáhl systém ochrany před poruchami. Když sonda odebírá příliš mnoho proudu, vypne všechno, co není nezbytné. Nejdřív snížil přenosovou rychlost, pak vypnul hlavní vysílač a přepnul na záložní. Voyager 1 ho k hovoru se Zemí nepoužil od roku 1981 a jeho signál je mnohem slabší. Tým si nebyl jistý, jestli ho na takovou vzdálenost vůbec uslyší. Antény ho přesto zachytily a koncem listopadu se sonda vrátila k běžnému provozu.
Trysky, které byly 21 let mrtvé
Anténa Voyageru musí mířit na Zemi, takže se sonda zaměřuje podle navigační hvězdy a drobnými tryskami se podle ní koriguje. Hlavní korekční trysky Voyageru 1 přestaly fungovat v roce 2004, když dvě malá topení, která potřebují, přišla o napájení. Závada se pokládala za neopravitelnou a tým přešel na záložní sadu. Jak řekl ředitel mise Kareem Badaruddin, tehdy si nejspíš nikdo nemyslel, že Voyagery vydrží dalších 20 let. Todd Barber, vedoucí pohonu mise, to vzpomíná takto:
Tyhle trysky se považovaly za mrtvé. A byl to oprávněný závěr.
Do roku 2025 se v palivových trubičkách záložních trysek hromadily zbytky pohonné látky a mohly se ucpat už na podzim. Inženýři tušili, že stará topení se možná nikdy nerozbila. Porucha v napájecím obvodu mohla jen přehodit spínač do špatné polohy. Ověřit to bylo riskantní. Kdyby se sonda během zkoušky příliš odchýlila od navigační hvězdy, trysky by se spustily samy, a zažehnout je se studenými topeními by mohlo způsobit malý výbuch.
Příkazy odešly 20. března 2025 . K sondě letěly více než 23 hodin. Pak data o tom, co se stalo, letěla zpátky dalších více než 23 hodin. Když dorazila, prvních 20 minut ukázalo prudce stoupající teploty topení. Povedlo se. Inženýři slavili něco, co se tam venku stalo skoro před dnem. „Byl to tak nádherný okamžik,“ řekl Barber. Načasování bylo napjaté. O šest týdnů později se DSS-43, jediná anténa, která umí Voyageru posílat příkazy, odpojila kvůli modernizaci.
Čtyři watty ročně
Energii na palubě dodávají radioizotopové generátory, které mění teplo rozpadajícího se plutonia na elektřinu. Každá sonda ztrácí asi 4 watty ročně, zhruba šestinu výkonu oné „lednicové žárovky“ o 23 wattech, a tak tým vypíná přístroje jeden po druhém podle seznamu dohodnutého před lety.
Jako první přišly na řadu kamery. Dne 14. února 1990 pořídil Voyager 1 „rodinný portrét“ Sluneční soustavy a na jednom snímku zabírala Země asi jediný pixel. To je slavná Bledě modrá tečka. O třicet čtyři minuty později kamery vypnuli navždy , aby šetřili energii na dlouhou cestu před sebou.
Dne 17. dubna 2026 tým vypnul přístroj na Voyageru 1, který zachycoval nabité částice a běžel téměř nepřetržitě od startu v roce 1977.
Ze deseti vědeckých přístrojů jich sondě zbývají v provozu dva : magnetometr a snímač plazmových vln.
Ředitelka projektu Suzanne Dodd to v roce 2025 řekla na rovinu : bez vypínání by sondám zbývalo energie nejspíš jen na pár měsíců. Díky úsporám by mohly udržet v chodu aspoň jeden přístroj až do 30. let. Po půl století v hlubokém vesmíru už nikdo nic nesliboval.
Otázka o včerejšku
Voyager 1 se pohybuje rychlostí téměř 61 000 km/h (38 000 mph) směrem k hvězdě Gliese 445. Asi za 40 000 let se k ní přiblíží na 1,7 světelného roku. Jeho generátory budou dávno vychladlé.
Ed Stone, který vedl vědeckou část projektu Voyager půl století a v roce 2024 zemřel, řekl , že s Voyagery je každý den dnem objevů. Od 18. listopadu bude každý takový den dorážet na Zemi s celodenním zpožděním. Tým se o každé nové poruše dozví nejdřív den poté, co nastane, a oprava k sondě poletí další den. Jedna otázka a jedna odpověď potrvají dva dny. Tak teď bude vypadat každá oprava.
