Perseverance vytvořil rekord v jízdě mimo Zemi a většinu cesty řídil sám

Přes 90 % z celkových 45,22 kilometrů si Perseverance vybíral cestu sám: kameny, jámy a svahy před sebou posuzoval palubní autopilot, ne lidé na Zemi. Díky tomuto výsledku překonal rekord svého předchůdce Opportunity: stalo se to 11. října 2026, ve 2006. marsovský den mise. Opportunity na Marsu ujel 45,16 kilometru.

Rozdíl je 60 metrů, zhruba polovina fotbalového hřiště. Zajímavé je ale něco jiného. Opportunity svou kilometráž skládal přes 14 let, Perseverance mu na to stačilo pět a půl roku. A časný autopilot Opportunity vybíral trasu jen u 5 % vzdálenosti. Tři rekordy v dojezdu mimo Zemi za posledního půl století dávají dohromady příběh o tom, jak lidé předávali volant stroji. Je tu i zvláštnost: první držitel rekordu dodnes nezná svůj vlastní nájezd. Podle toho, kdo počítá, je to 37, 39 nebo 42 kilometrů.

Pět lidí u obrazovek poblíž Simferopolu

První rekord patřil sovětskému Lunochodu 2. Jeho přistávací stupeň dosedl 15. ledna 1973 v kráteru Le Monnier a 16. ledna sjel rover na povrch. Řídili ho z centra dálkové kosmické komunikace nedaleko Simferopolu na Krymu, kde pětičlenná posádka sledovala televizní obraz a posílala povely téměř v reálném čase.

Téměř proto, že rádiovému signálu trvala cesta na Měsíc a zpět asi tři sekundy , takže řidič viděl výsledek každé zatáčky se zpožděním. Mezi dvěma povely mohl stroj ujet podle režimu od 2,3 do 8,3 metru. To platilo pro Lunochod 1, píše Michail Malenkov, konstruktér jeho podvozku, s odkazem na řidiče Vjačeslava Dovgana. Druhý rover řídili mnohem odvážněji než první: Lunochod 1 ujel za 11 měsíců asi 10,5 kilometru, Lunochod 2 za čtyři měsíce téměř čtyřikrát tolik.

Jednou stroj odmítl volant pustit. Když 11. února 1973 po dlouhé měsíční noci znovu vyjížděl, posádka uviděla na obrazovce přímo před sebou kráter a poslala povel k zastavení. Lunochod 2 jel dál. Zastavil se až po třetím takovém povelu. Viníkem byl rušič signálu v rádiovém systému a řídicí středisko přepnulo na záložní.

Lunochod 2 pracoval asi čtyři měsíce. Devátého května sjel do kráteru, prach se usadil na solárním panelu i na chladiči a stroj se přehřál. Začátkem června Sovětský svaz oznámil, že program končí.

Nejpodivnější část rekordu přišla později. Počítání otáček kol dalo 37 kilometrů. O čtyřicet let později trasu znovu přeměřila kartografka Irina Karačevcevová s kolegy z moskevské MIIGAiK na snímcích americké sondy Lunar Reconnaissance Orbiter a vyšlo jí asi 42 kilometrů . Po jednání ruských a amerických vědců se hodnota ustálila na 39. Jeden stroj, jedna trasa, tři různé kilometráže.

Maraton plánovaný jako procházka

Opportunity přistál na Marsu v lednu 2004 a měl fungovat 90 dní. „Je to pozoruhodné, vždyť Opportunity měl ujet zhruba jeden kilometr a na dálku nebyl nikdy stavěný,“ řekl projektový manažer John Callas.

S Marsem se v reálném čase mluvit nedá. Signál tam letí 3 až 22 minut jedním směrem, podle toho, kde se planety zrovna nacházejí. Než řidič kámen na snímku zahlédl, rover už se přes něj mohl převalovat. Proto se marsovské rovery řídí jinak. Lidé prostudují snímky, naplánují trasu a jednou za marsovský den pošlou balíček povelů. Opportunity uměl překážky objíždět sám, se stejným jednoduchým autopilotem jako jeho dvojče Spirit, ale většinu rozhodnutí dělali lidé.

V roce 2013 se rover blížil k Lunochodu 2 a sovětské číslo najednou vypadalo vratce. Hlavní vědecký řešitel Steve Squyres uznal , že staré údaje o 37 kilometrech vznikly odhadem, bez dobrých snímků z oběžné dráhy, a s vítězstvím nespěchal. „Máme obrovský respekt k tomu, co Sověti v roce 1973 dokázali s tehdejší technikou,“ řekl. Opportunity rekord překonal 27. července 2014 na 40,25 kilometru. Tým pojmenoval malý kráter poblíž své trasy „Lunokhod 2“.

V červnu 2018 se nad Marsem zvedla celoplanetární prachová bouře. Solární panely Opportunity téměř přestaly dodávat energii a 10. června se rover ozval domů naposledy. Mise byla prohlášena za ukončenou v únoru 2019. Počítadlo se zastavilo na 45,16 kilometru a tento rekord vydržel víc než osm let.

Stroj, který přemýšlí za jízdy

Perseverance přistál v kráteru Jezero 18. února 2021. Trasu určují lidé na Zemi: na snímcích vyznačí body, kam má rover dojet. Kam položit každé kolo mezi nimi, rozhoduje rover sám. Systém AutoNav vyfotí terén před sebou a z fotografií složí 3D mapu, na které označí nebezpečné kameny a svahy.

Hlavní rozdíl oproti předchůdcům zní banálně. Curiosity jezdí v cyklu: vyfotit, přemýšlet, popojet, znovu vyfotit. To je řidič v mlze, který před každou zatáčkou zastaví. Perseverance čte silnici a nepouští plyn. „Máme schopnost, které říkáme ‚přemýšlení za jízdy‘,“ vysvětlil v roce 2021 Vandi Verma, inženýrka JPL a řidička roveru. „Rover přemýšlí o autonomní jízdě, zatímco se mu točí kola.“ Přemýšlení zajišťuje samostatný palubní počítač, který pomáhal vybrat i místo přistání.

Nejvyšší rychlost Perseverance je asi 120 metrů za hodinu. To je zhruba čtyřicetkrát pomaleji než chodec. Curiosity ale zvládá jen kolem 20 metrů za hodinu a po 14 letech na Marsu měl k 11. říjnu 2026 najeto 38,07 kilometru.

Autopilot někdy vidí víc než lidé. V létě 2023 přejížděl Perseverance pole balvanů poblíž kopce Snowdrift Peak. Plánovači podle snímků z oběžné dráhy vytyčili trasu dlouhou 520 metrů, rover nakonec ujel 759 a objížděl kameny, které na snímcích z oběžné dráhy nebyly vidět.

Už na jaře 2022 ujel po rovném dně kráteru za tři marsovské dny v kuse 699,9 metru, aniž by mu kdokoli na Zemi trasu opravoval. Dne 19. června 2025 pak rover vytvořil jednodenní rekord 411,7 metru.

Sto kilometrů na kolech postavených na dvacet

Perseverance byl navržen asi na 20 kilometrů jízdy. Jeho řidiči dnes mluví o jiné hranici. Mark Maimone z JPL pro Space.com řekl , že rover „vypadá skvěle na celkových až 100 kilometrů“. Jeho kola jsou větší a odolnější než u Curiosity, kterému ostré kameny kola proděravěly, a konstruktéři si to vzali k srdci. Zkoušky ukázaly , že servopohony řízení kol by měly vydržet minimálně dalších 60 kilometrů.

Pro nás na Zemi příběh dopadá na nečekaném místě. U nás se lidé přou o to, zda lze autu svěřit křižovatku. Mars žádnou volbu nenechal: při dvacetiminutovém zpoždění je joystick k ničemu, a autopilot se proto musel naučit překonávat kameny bez nápovědy. V roce 1973 lidé Lunochodu říkali, o kolik stupňů zatočit, a když ignoroval povel k zastavení, byla to porucha. Perseverance se říká, kam má dojet, a rozhodování po cestě je zabudované v jeho konstrukci. Příští rover možná dostane jen pokyn, kam se dívat. Pak budou rekordní knihy čelit otázce, která dnes zní jako vtip: kdo to vlastně řídil?