Zrychloval cyklisty. Teď jim šije airbag do kalhot

Několik měsíců před srpnem 2019 měl belgický inženýr Bert Celis ve svém aerodynamickém tunelu mladého jezdce jménem Bjorg Lambrecht . Pro jeho laboratoř šlo o rutinu: najít posed a oblečení, které jezdci ušetří pár wattů. Pak, 5. srpna, ve třetí etapě Tour de Pologne, dvaadvacetiletý Lambrecht vyletěl ze silnice a narazil do betonového propustku. Zachránit se ho nepodařilo.

„Říkal jsem si, proč mají cyklisté kromě přilby pořád tak málo ochrany,“ vzpomíná Celis . V říjnu 2026 jeho odpověď skončila v seznamu nejlepších vynálezů roku časopisu TIME. Je to airbag o váze zhruba půl kila, který se skrývá v ramínkách cyklistických kalhot s laclem a nafoukne se za 100 milisekund. Nejpodivnější na tom příběhu je ale něco jiného. Člověk, který celou kariéru ždímal z jezdců gramy a watty, jim teď chce věšet na tělo další zátěž. A tvrdí, že ji stopky nepoznají. Aby airbag věděl, kdy se má spustit, učil se na archivu cizích pádů, který má belgická tisková agentura.

Účetní wattů

Celis je vzděláním inženýr a řemeslem aerodynamik. Spoluzaložil Flanders Bike Valley, vlámskou cyklistickou laboratoř postavenou kolem aerodynamického tunelu, a spolupracoval s řadou profesionálních týmů.

Ta práce připomíná účetnictví. Jezdec sedí na kole v proudu vzduchu, senzory měří odpor a inženýři posunou loket o centimetr nebo vymění látku na ramenou. Pět wattů je vážný úlovek. Za takové drobky si týmy objednávají speciální ponožky, přetvářejí tvar přileb a utrácejí za kola.

Po Lambrechtově smrti se Celis obrátil na Sama Ratajczaka, který vedl výzkum a vývoj v belgické firmě Bioracer, vyrábějící závodní oblečení, mimo jiné pro profesionální týmy, a postavil v ní aerodynamický tunel. V letech 2020–2021 Ratajczak se stážistou z průmyslového designu Stijnem Vanvolsemem propracoval koncept : airbag ukrytý v ramínkách běžných závodních kalhot s laclem, který by při pádu chránil krk, hrudník, záda a boky.

Koncept fungoval. Zákazníci se ale nedostavili. Ještě v roce 2024 označil Ratajczak, tehdy už s vlastním designérským studiem, tu myšlenku za možný zlom v bezpečnosti jezdců a přiznal, že týmy projevily jen malý zájem.

Přilba vynucená smrtí

Chladný přístup pelotonu se dá snadno vysvětlit. Profesionální cyklistika se desítky let bránila každé ochraně, která stála pohodlí nebo rychlost.

V roce 1991 se Mezinárodní cyklistická unie (UCI) pokusila zavést povinné přilby. Jezdci stávkovali a pravidlo se odložilo. Vrátilo se až v roce 2003, kdy kazašský jezdec Andrej Kivilev spadl na Paříž–Nice bez přilby a následujícího dne zemřel. UCI pak přilby prohlásila za povinné , ale i to byl kompromis: první verze pravidla dovolovala jezdcům sundat přilbu na závěrečných stoupáních delších než pět kilometrů. Tuhle skulinu zavřeli až později.

S ochranným oblečením to dopadlo stejně. Bioracer tvrdil, že umí vyrobit závodní dres, který zmírní nejčastější zranění při pádech. Jezdci, jak psal road.cc , dávali přednost pohodlí a rychlosti, na které byli zvyklí.

Ponaučení pochopí každý obchodník: v pelotonu se bezpečnost prodává jen tehdy, když nestojí nic na stopkách. Přesně tak se Celis svůj airbag snažil prodat.

Půl kila, které kdysi slibovalo rychlost

V březnu 2024, kdy byl systém ještě prototypem, řekl Celis belgické televizi Sporza , že airbag přidává 500 až 600 gramů, zhruba jednu plnou láhev navíc. Profesionálové ho zatím odmítali z obav o pohodlí a váhu, a tak Celis sáhl po kartě aerodynamika. Jezdec se systémem se podle něj stává více „kapkovitým“ a na rovině při 50 km/h vycházel rozdíl na 5 až 15 wattů. „Přírůstek váhy je pak nepodstatný,“ řekl.

Pro peloton to znělo svůdně: ochrana jako bonus k rychlosti. Dnes firma mluví opatrněji. V materiálech kolem seznamu TIME vývojáři slibují něco jiného: airbag aerodynamiku neovlivňuje a pod dresem je téměř neviditelný. O zisku wattů už se nemluví a ani jedno tvrzení nikdo nezávisle neměřil. Je tu i druhá výhrada: na horském průsmyku váží půl kila půl kila, ať kolem něj proudí vzduch sebehladčeji.

Zařízení samo vypadá nenápadně. Malá kapsa na zádech ukrývá elektroniku a bombičku s CO₂ a ramínky kalhot procházejí tenké hadičky z termoplastického polyuretanu.

Systém nekryje hlavu ani ramena, a je to záměr. Ratajczak vysvětlil, že po pádu musí jezdec umět nasednout zpět na kolo a dojet závod. Proto asi deset sekund po spuštění airbag sám začne splaskávat a složí se zpět do ramínek. Pro opětovné použití stačí vyměnit bombičku se zapalovačem, asi za 35 eur . Airbag v autě se naproti tomu vyměňuje celý.

Čemu učí cizí pády

Nejtěžší na airbagu není látka ani plyn. Je to rozhodnutí, kdy se spustit.

Jezdec hodí kolo v cílové rovince, sprinter kolébá strojem ze strany na stranu, dojíždějící po městě vyskočí na obrubník. Nic z toho není pád, ale pro senzor je to všechno prudké. Planý poplach uprostřed sprintu je nebezpečný sám o sobě a airbag, který se nespustí, je horší než žádný, protože vyvolává falešný pocit jistoty. Sporza popisuje logiku prahu takto: jezdec, který jen klouže po asfaltu, airbag nespustí, ale když ho pak odhodí přes svodidlo, spustí se.

Algoritmus Aerobagu vznikl na cizích nehodách. Belgická tisková agentura Belga má velký archiv záběrů z pádů v závodech a vývojáři tyto záběry pustili přes model umělé inteligence. Ten rekonstruoval pohyb těla z viditelných kloubů, jako jsou ramena, boky a lokty, a z těchto trajektorií se ladil práh spuštění. Jednoduše řečeno, systém se učil na pádech, které by nikdo nikdy neinscenoval pro experiment.

Cenu za chybu zná švédská firma Hövding. Její airbagový límec pro městské cyklisty se nafukoval kolem hlavy a prodával se jako náhrada přilby. V listopadu 2023 švédský úřad na ochranu spotřebitele zastavil prodej modelu Hövding 3 kvůli vadě, která mohla límci zabránit v rozevření při pádu. Dne 21. prosince 2023 firma podala návrh na úpadek . Soud tou dobou zákaz pozastavil, ale vedení usoudilo, že po měsíci bez prodeje už firmu zachránit nelze. Airbag se posuzuje podle toho jediného případu, kdy se neotevře.

Aerobag míří na stejný trh. Pro městské jezdce navrhl Aerobelt, pás s týmž modulem, který se dá nosit přes běžné oblečení. Fundracer, fond investující do mikromobility, získal v společnosti menšinový podíl . Systém zatím není v prodeji. Spoluzakladatel Aerobagu Quinton Van Loggerenberg odhaduje jeho cenu na 700 až 850 eur , tedy víc než za dobrou přilbu a méně než za mnohé sady závodních kol.

Zatím je ponaučení z Hövdingu jen teoretické. Systém prošel nárazovými zkouškami s 3D tištěnými figurínami jezdců a dalšími uváděnými kroky jsou pády lidí na měkké dopadové plochy a crashtestové figuríny. Zveřejněná data o tom, o kolik snižuje zranění při skutečných nehodách, zatím neexistují.

Znovu se naučit padat

Slovy se zájem objevil už v roce 2024. Celis řekl Sporze, že britský tým Ineos Grenadiers chtěl airbag začít používat, zvlášť po hrozném pádu Egana Bernala, kdy v lednu 2022 vítěz Tour de France při trénincích najel do zaparkovaného autobusu.

Skutky ukázal jako první nizozemský tým Picnic PostNL. Za projektem stojí bývalý profesionál Piet Rooijakkers. Tým už si poradil s odřeninami z asfaltu oblečením odolným proti obrušování a jako další cíl uvedl zlomená žebra, pánve a klíční kosti. Nápad přišel z videa airbagu pro motorkáře na Instagramu, které Rooijakkerse přivedlo k Celisovi. Svá očekávání drží střízlivě . Airbag zachrání klíční kost, jen když mu jezdec skutečně důvěřuje a drží ruce u těla, zatímco většina jezdců při pádu vystřelí ruce dopředu. Zdá se, že se jezdci budou muset padat učit znovu. V roce 2026 dostaly systémy na trénink Picnic PostNL a Visma–Lease a Bike a italský výrobce oblečení Nalini do projektu investoval s plánem na první kalhoty s lacem certifikované Aerobagem.

Celis v tomto závodě není sám. Na jaře 2026 představil Van Rysel, cyklistická značka Decathlonu, závodní overal s vestavěným airbagem: overal včetně airbagu váží kolem 700 gramů a airbag se podle výrobce spouští za 60 milisekund, téměř dvakrát rychleji než u Aerobagu. „V cyklistice jste si museli vybrat mezi výkonem a bezpečností,“ uvedl Van Rysel .

V závodech airbag zatím neuvidíte. Počátkem roku 2026 UCI začala svolávat výrobce a laboratoře , aby sepsali normy pro takové systémy, a dokud neexistují, nemůže s ním na start nikdo nastoupit. Celis doufá, že ho uvidí v závodě v roce 2027.

Přilba se do profesionální cyklistiky dostala stávkou a smrtí, která přišla o dvanáct let později. Celisův airbag další tragédii nepotřebuje. Potřebuje jezdce, který mu při pádu věří víc než vlastním rukám.