Po téhle houbě chodí po stole človíčci, a žádné známé drogy v ní není

V restauracích čínské provincie Jün-nan mají na jeden konkrétní druh houby kuchyňskou minutku. Pánev stojí na plotně patnáct minut a hosté jsou požádáni, aby se k jídlu do zazvonění nedotýkali. Důvod té přísnosti je zvláštní: nedovařená houba ukáže lidem malé človíčky, a to za půl dne až den po jídle. Desítky či stovky postaviček, od pár centimetrů do třiceti centimetrů vysokých, se procházejí po stole, padají přes jeho okraj a obcházejí talíře místo toho, aby jimi procházely.

Místní jí říkají jian shou qing, „modrá v ruce“, protože dužnina na lomu mění barvu. Odborně se jmenuje Lanmaoa asiatica a skoro sto let je to hádanka. V červnu 2026 mykologové z Utažské univerzity ukázali, že podobné příběhy z Číny a Filipín vedou ke stejnému druhu. V 60. letech zkoumal podobné houby z Nové Guineje dokonce Albert Hofmann, chemik, který objevil LSD, a nic v nich nenašel. Teď vědci nenašli v jian shou qing ani psilocybin, ani geny potřebné k jeho výrobě.

Človíčci, kteří dodržují pravidla

Lékaři těmto vidinám říkají lilipuťské halucinace podle drobných obyvatel Lilliputu z Gulliverových cest. Obvykle jsou vzácným příznakem nemoci. U jian shou qing jsou pravidlem. Podle nemocničních záznamů z Jün-nanu, které cituje doktorand Colin Domnauer, vidělo človíčky asi 96 % pacientů, kteří po takovém jídle vyhledali lékaře. Vidiny podle Domnauera z rozhovoru trvají několik dní, někdy týdnů.

Lidé, kteří se nikdy nepotkali, popisují stejné detaily. Asi 90 % mluví o postavičkách podobných elfům, klaunům nebo vílám v pestrém oblečení, vysokých od 3 do 30 centimetrů. Domnauer na blogu muzea převyprávěl příběh jednoho jün-nanského profesora. Zvedl ubrus a pod ním uviděl stovky človíčků, kteří pochodovali jako vojáci. Když ubrus zvedl výš, jejich hlavy se odtrhly a přilepily se na spodní stranu látky, zatímco těla pochodovala dál na místě. Profesor je dokonce změřil: asi dva centimetry. V jiném vyprávění člověk jedl polévku a viděl, jak postavičky skáčou z lžíce do talíře a plavou v něm. Když nabral další lžíci, byly vidět i v jeho ústech.

Nejpodivnější je, že vidiny se řídí fyzikou. „Neprocházejí zdmi ani nic takového,“ říká Domnauer. Pacientovi lilipuťané se chovají stejně: nizozemský psychiatr Jan Dirk Blom, který prostudoval stovky popsaných případů, napočítal, že v 97 % z nich postavičky „žily“ ve skutečném prostředí, na podlaze, na stole nebo na dece.

Devadesát let „houbového šílenství“

Podobná houba se zmiňuje už v taoistickém textu ze 3. století: kdo ji sní syrovou, varuje se v něm, „uvidí človíčka“. Západní vědci se o človíčcích dozvěděli až v roce 1934, z vysočiny Papuy Nové Guineje. Místní jedli divokou houbu zvanou nonda a někteří z nich propadli tomu, co cizinci nazvali „houbovým šílenstvím“. Jeden starší muž tvrdil, že viděl drobné lidi s houbami kolem obličeje.

V 50. a 60. letech se záhady chopili antropologové a mykologové. Zúžili okruh podezřelých na několik hřibovitých hub, příbuzných hřibu smrkového. Vzorky putovaly k Albertu Hofmannovi, který izoloval psilocybin a objevil LSD. Pokud někdo mohl v houbě najít psychoaktivní látku, byl to on. Hofmann nenašel nic.

Pak o tématu zavládlo ticho. Badatelé usoudili, že „houbové šílenství“ je spíš společenský než chemický jev: lidé čekali vidiny, protože to bylo zvykem, a tak je měli. Vysvětlení se zdálo rozumné až do 90. let, kdy podobné příběhy přišly z Jün-nanu, tisíce kilometrů od Nové Guineje. V roce 2008 americký mykolog David Arora věnoval jün-nanským „človíčkům“ studii v časopise Economic Botany. Která houba za to může, ale zůstávalo nejasné: Lanmaoa asiatica byla popsána podle vzorků z trhu teprve v roce 2015.

Jeden druh, dva tisíce kilometrů od sebe

O houbě se Domnauer poprvé dozvěděl v hodině mykologa Toma Brunse a udělal z ní téma disertace v laboratoři Bryna Dentingera v Přírodovědeckém muzeu v Utahu. V roce 2024 se dozvěděl, že společenství v pohoří Cordillera na severu Filipín jí divokou houbu zvanou sedesdem. Podle obyvatel přináší i ona človíčky, kteří tam mají dokonce vlastní jméno: ansisit.

Domnauer tam odcestoval s místními průvodci a nasbíral vzorky. Jak píše, houby tohoto regionu před ním nikdo vědecky nezkoumal. Analýza DNA ukázala, že sedesdem a jün-nanská jian shou qing jsou jeden druh, Lanmaoa asiatica. Obě místa dělí přes dva tisíce kilometrů moří a hor a houba měla údajně růst jen v Číně.

Dvě společenství, která o sobě nevědí a houbu připravují jinak, popisují totéž. „To ukazuje, že tyto bizarní psychické účinky nejsou kulturním projevem ani shodou okolností,“ řekl Domnauer v tiskové zprávě univerzity.

Ze 17 druhů rodu Lanmaoa, které tým napočítal, vyvolává vidiny zřejmě jen L. asiatica. Její nejbližší příbuzná roste v Severní Americe. Nikdo nehlásil, že by po jejím snězení měl vidiny, ale mohly prostě zůstat nepovšimnuty: tu houbu málokdo jí.

Houba z Nové Guineje zůstává neověřená. Dentinger se ji pokoušel sebrat v Papuě Nové Guineji, ale zkomplikovalo to neobvykle suché počasí.

Žádné psychedelikum, ani v genech

Nejznámější halucinogenní houby vyrábějí jednu ze dvou látek: psilocybin, jako „kouzelné“ houby, nebo kyselinu ibotenovou, jako muchomůrka červená. K sestavení takové molekuly potřebuje houba geny, jakýsi recept na enzymy, které ji krok za krokem skládají. Genom L. asiatica postrádá nejen hotovou látku, ale i samotnou stránku s receptem, ani vzdálenou shodu. Ani chemické testy nic nenašly. „Nenašli jsme po nich absolutně žádnou stopu,“ říká Domnauer.

Teď si vzpomeňte na restaurační minutku. Tepelná úprava neznámou látku ničí, a proto se dobře uvařená houba v Jün-nanu považuje za pochoutku. Vědci porovnávají syrové a vařené vzorky a hledají, co se teplem ztrácí. Podle Domnauera zúžili účinnou část extraktu na hrstku kandidátů. Myši, kterým podali houbový extrakt, se chovaly znatelně jinak než kontrolní skupina, i když z chování myši nelze poznat, nakolik se to podobá lidské vidině.

Domnauer připouští, že viníkem nemusí být alkaloid, tedy třída, do které patří téměř každé známé halucinogenní činidlo, ale velký protein. Bílkoviny se při zahřátí často rozpadají, takže tahle myšlenka alespoň nesvědčí proti kuchyňské minutce. Zatím je to tušení, ne výsledek.

Proč mozek kreslí človíčky

Pro medicínu má nález význam nejen svou exotikou. Lilipuťské halucinace provázejí mnoho nemocí. V roce 2021 Blom shromáždil 226 popsaných případů a polovinu z nich vysvětlovaly tři příčiny: schizofrenie, porucha užívání alkoholu a ztráta zraku. V 8 % případů pacient zemřel, šlo však o lidi, jejichž vidiny doprovázely základní nemoc. Blom výslovně uvádí, že tyto halucinace nejsou tak neškodné, jak se tradičně předpokládalo.

Jak je mozek vytváří, není plně pochopeno. Jedno z vysvětlení, které Blom zvažuje, říká, že zrakové oblasti mozku, zbavené obvyklého vstupu, začnou kreslit samy. Zjednodušeně je to jako obrazovka, která při slabém signálu místo prázdna ukazuje vlastní obrázky. Není divu, že ztráta zraku patří mezi hlavní příčiny.

Potíž je v tom, že se takové vidiny špatně zkoumají. Přicházejí bez varování, u nemocných a starých lidí, a v laboratoři se přivolat nedají. Jian shou qing je jiná. „Tenhle účinek vyvolává spolehlivě, kdežto ty stavy ho spouštějí jen velmi zřídka,“ vysvětluje Domnauer. Pokud se molekula najde, neurovědci budou mít poprvé možnost zapnout lilipuťské halucinace na požádání a sledovat, které části mozku pracují. Zatím lékaři podle Bloma neléčí samotné vidiny, ale nemoc, která za nimi stojí, a taková molekula by mohla odhalit jejich vlastní mechanismus.

Zatímco Dentingerův tým rozebírá extrakt frakci po frakci, kuchaři v Jün-nanu houbu dál smaží přesně patnáct minut. Aniž o tom vědí, dlouho provádějí pokus, který vědci teprve začínají: zkoušejí, kolik tepla je třeba, aby neznámá molekula přestala lidem ukazovat lilipuťany.