// Obsah
Během několika dnů v nemocnici dostávalo 13 pacientů s epilepsií upozornění na záchvat do telefonu a na každé odpovídalo ano, nebo ne. Odpověděli na víc než dvě třetiny z nich. Algoritmus se na těchto stručných odpovědích přeučil a v simulaci klesl počet jeho planých poplachů asi o 80 %. Označení od zkušených specialistů přidala jen dalších 2 %. Je tu ale háček: nová verze skutečné záchvaty zachytila stejně jako stará.
Všichni účastníci byli hospitalizováni na epileptologické monitorovací jednotce Nemocnice Pensylvánské univerzity a každý měl v telefonu aplikaci s AI asistentem napojeným na vlastní EEG. Práce skupiny neurologa Briana Litta vyšla v Nature Medicine 13. října 2026. Autoři ji označují za ověření konceptu: vzorek je nepatrný a všechno se odehrálo uvnitř nemocnice. Platformu vytvořili doktorandi bioinženýrství z Littovy laboratoře Zack Goldblum a Haoer Shi.
Oddělení, kde všichni čekají na záchvat
Na takovou jednotku lidé přicházejí proto, aby záchvat prodělali pod dohledem, ne aby se léčili. Pacient stráví několik dní pod kamerou s elektrodami na hlavě, aby lékaři mohli záchvat zachytit na záznamu a zjistit, kde začíná. EEG neboli elektroencefalografie zaznamenává elektrickou aktivitu mozku a při záchvatu se rytmus na křivce změní tak, že to zkušený lékař pozná okamžitě. Jedenáct účastníků mělo elektrody na pokožce hlavy a dva přímo v mozku, uvádí popis otevřeného datasetu .
Záznam hlídá detekční program. Často spustí poplach zbytečně, třeba když si někdo škrábe hlavu nebo se ve spánku otočí a pohyb zanechá na křivce šum. Kdyby se kvůli každému takovému případu volala sestra, večer už by poplachům nikdo nevěřil.
Lékaři a inženýři obvykle ladí takový detektor na konkrétního člověka a vyžaduje to měsíce osobního programování. Littův tým navrhl zeptat se toho, kdo ví jistě, zda záchvat proběhl. Sázky jsou vyšší, než se zdá: podle WHO by až 70 % lidí s epilepsií mohlo žít bez záchvatů, kdyby měli správnou diagnózu a léčbu. Přesný záznam záchvatů je místo, kde taková diagnóza začíná.
Tři tlačítka místo měsíců ladění
Hlavní zjištění se skrývá v tom nejskromnějším úkonu. Kdykoli detektor označil možný záchvat, telefon se zeptal: stalo se to opravdu? Pacient mohl odpovědět ano, ne, nebo nevím. Na víc než dvě třetiny otázek pacienti odpověděli, uvádí MedicalXpress .
Odpovědi posloužily algoritmu jako nápověda, podobně jako popisky pod fotografiemi učí neuronovou síť poznávat kočky. Po přeučení na nich detektor během pobytu v nemocnici vyvolal asi o 80 % méně zbytečných poplachů. Ten údaj pochází ze simulace: tým záznamy dodatečně pustil přeučeným modelem znovu a spočítal, kolik poplachů by spustil. Jak se systém chová naživo, zůstává tedy otevřenou otázkou.
Nová verze se stala klidnější, ne ostřejší. Přestala dělat zbytečný povyk, ale skutečných záchvatů přehlédla stejně jako dřív.
Na co se lidé ptají vlastního mozku
Aplikace funguje oběma směry. Pacient napíše otázku a AI agent odpoví podle živého záznamu EEG, někdy i s grafem. Za konverzací stála verze GPT-4o-mini od OpenAI, připojená soukromým kanálem, který smluvně zakazuje uchovávat data pacientů i na nich trénovat. Každá zpráva v obou směrech procházela automatickou bezpečnostní kontrolou, píše Medical Economics .
Většina konverzací se týkala záchvatů, spánku, nálady a energie. Typická otázka: měl jsem v noci záchvat? Většinu řeči obstaral sám systém, asi 69 % zpráv: upozornění, dotazníky třikrát denně a odpovědi. Jednoduchá odpověď přišla za zhruba 2 sekundy, rychleji, než by sestra došla do pokoje. Otázka, kvůli které se systém musel prohrabat záznamem EEG, třeba „kolik jsem spal?“, zabrala asi 9 sekund. Pět ze třinácti se samo zeptalo, zda by si systém mohli odnést domů. Odpověď týmu zněla zatím ne, ale tím směrem se práce ubírá, vzpomíná Goldblum v rozhovoru pro Medical Economics. Dotazník použitelnosti vyplnilo jen pět účastníků a v průměru dali aplikaci 83 bodů ze 100.
// Pokus v číslech
Proč zdravotnické prostředky mlčí
Litt tu myšlenku vyjadřuje jednoduše: pacienti často chápou stránky své nemoci, které senzory přímo změřit nedokážou. Jsou to jeho slova z oznámení Pensylvánské univerzity . Člověk ví, že před záchvatem špatně spal nebo vynechal pilulku. Přístroj vidí jen čáru na křivce.
Kanál opačným směrem také téměř neexistuje. V USA jsou pro epilepsii schváleny tři implantovatelné prostředky: stimulace bloudivého nervu, responzivní neurostimulace (RNS) a hluboká mozková stimulace. Žádný z nich podle autorů nedokáže sdílet informace s pacienty v reálném čase. Jinými slovy, člověk se může cokoli dozvědět o svém přístroji jen přes lékaře. Litt to říká přímo: data skrývají mnoho vodítek, jak chování ovlivňuje zdraví, ale pacienti je zatím nemají jak poznat v danou chvíli, cituje ho NIH .
Jak je systém postaven
Systém má tři části. Software průběžně zachycuje signál z elektrod EEG. Zabezpečené cloudové prostředí, které splňuje americká pravidla ochrany zdravotních údajů, analyzuje záznam téměř v reálném čase. Třetí částí je aplikace pro chytrý telefon, v níž pacient píše AI agentovi, který odpovídá na otázky a sám posílá upozornění. Záznamy od účastníků jsou volně dostupné dalším výzkumníkům. Práci financuje cena NIH Pioneer Award ve výši 5,6 milionu dolarů a první verze vyšla v lednu 2026 jako preprint na medRxiv pod ještě odvážnějším názvem: „An Implantable Device that Converses with Patients and Learns to Co-Manage Epilepsy“.
Co pokus zatím neukázal
Epilepsií trpí na světě asi 50 milionů lidí, uvádí WHO . Svádí to číst tuto práci jako zprávu o léčbě. Je ale o něčem jiném. Třináct pacientů strávilo několik dní v jedné nemocnici pod dohledem personálu a pokus nebyl navržen tak, aby ukázal, zda budou mít lidé méně záchvatů.
To mají ověřit další, ambulantní studie s minimálně invazivním EEG a nositelnými senzory. Budou počítat to, na čem v každodenním životě záleží: jak často se záchvaty objevují a jak jsou těžké, kolik volání záchranky a návštěv nemocnice lidé potřebují. Poté chtějí autoři využít tento druh dialogu k automatickému ladění hluboké mozkové stimulace u Parkinsonovy nemoci. Věří, že by mohl pomoci i lidem s kardiostimulátory a inzulinovými pumpami. Počítají s tím, že regulátoři takové systémy schvalují postupně, od těch, které pouze radí a o ničem samy nerozhodují.
Podobné přístroje léta mlčky sbírají data o těle. V tomto pokusu se přístroj zeptal svého majitele, co se děje, a majitelovy odpovědi ho udělaly přesnějším.
