Deset minut s chatbotem a lidé častěji vzdávají těžké úlohy

Úlohy byly na úrovni páté třídy: sčítat, odčítat, násobit a dělit obyčejné zlomky. Účastníci je řešili z domova přes Prolific, platformu, kde si lidé přivydělávají účastí ve výzkumech, a za celou práci dostali 2,60 dolaru. Polovina z nich měla vpravo na obrazovce chatovací okno s AI asistentem. Druhá polovina nic. Po dvanácté úloze chat zmizel a obě skupiny čekaly další tři úlohy samy.

U těchto tří úloh skupina, která měla asistenta, vyřešila 57 %, zatímco skupina bez něj 73 %. Lidé, kteří o pomocníka přišli, také úlohy vzdávali téměř dvakrát častěji: 20 % proti 11 %. K tomuto efektu stačilo asi deset minut práce s umělou inteligencí. Další experiment přinesl zajímavý detail: nejhůř dopadli ti, kdo od chatbota žádali hotové odpovědi. U těch, kdo se ptali na nápovědu, nebyly zjištěny žádné znatelné ztráty.

Experiment vedla Grace Liuová z Carnegie Mellon University, Brian Christian z Centra pro lidsky kompatibilní AI (CHAI) na UC Berkeley, známý svými knihami o algoritmech a umělé inteligenci, a další tři vědci z Oxfordu, MIT a UCLA. Preprint vyšel v dubnu, upravená verze byla v říjnu 2026 představena na konferenci COLM (Conference on Language Modeling) v San Franciscu a 9. října o ní informoval Berkeley News .

Dvanáct úloh s pomocníkem, tři bez něj

Psychologové měří vytrvalost poměrně jednoduše: jak dlouho člověk pracuje na těžké úloze, než to vzdá. Tady se počítaly přeskočené úlohy. Přeskočit šlo kteroukoli a každé přeskočení znamenalo, že se člověk rozhodl s úlohou nebojovat. Obě skupiny po chybě uviděly správné řešení, takže se učili všichni. Jedna skupina se učila sama, zatímco druhá měla společníka, který za ni mohl kdykoli udělat všechno.

Celkem se ve třech experimentech zúčastnilo 1 222 lidí z USA a každý z nich zacelil mezeru v tom předchozím. Možná lidi vyvedlo z míry jen to, že chat zmizel: okno tam před chvílí bylo a teď není. Ve druhém experimentu proto dostala skupina bez AI také boční panel, který ukazoval řešení úloh, jež účastníci už viděli. Rozdíl se zmenšil, ale zůstal, zatímco rozdíl v počtu přeskočených úloh tentokrát nebyl statisticky významný, což autoři otevřeně uvádějí.

Třetí experiment ověřoval, jestli jde o zvláštnost aritmetiky. Účastníci odpovídali na otázky k porozumění textu ve stylu amerického testu SAT. Vzorec se opakoval a bývalí uživatelé AI přeskakovali otázky výrazně častěji: 8 % proti 1 %.

Žádat odpověď, nebo nápovědu

Ve druhém experimentu se účastníků ptali, jak chat používali, a výsledky se porovnávaly podle jejich odpovědí. Po vypnutí chatu vyřešili ti, kdo žádali hotové odpovědi, 65 % úloh, oproti 77 % v kontrolní skupině.

Autoři tu přidávají důležitou výhradu. Lidé si způsob používání chatu volili sami, nebyl přidělen náhodně. Možná ti, kdo žádají hotové odpovědi, by to vzdali dřív i bez jakékoli AI. Rozdělení podle stylu tedy ukazuje souvislost, ne prokázanou příčinu. Hlavní výsledek je přesto kauzální: lidé náhodně zařazení do skupiny s AI si po jejím odebrání vedli hůř.

Není to příběh o zlomcích

„Je to nápadné zjištění, ale v jistém smyslu dodává munici příběhu, který spousta z nás tak nějak cítí v kostech,“ řekl Christian Berkeley News. „Zažívám to taky.“ Podle něj to není příběh o zlomcích a úlohách ze SAT: stejný vzorec platí pro všechny, od školáků po přední světové odborníky.

Autoři mechanismus popisují takto: práce s AI lidi učí očekávat okamžitou odpověď a bere jim praxi v tom, protrpět si těžkou část vlastními silami. Zjednodušeně připomíná výtah. Dokud jezdí, schody nikdo nepotřebuje. Když se porouchá, páté patro najednou působí výš než před týdnem.

Podobné věci se ukázaly i v jiných experimentech. V roce 2025 zveřejnil časopis PNAS studii z turecké školy, kde skoro tisíc středoškoláků procvičovalo matematiku se dvěma verzemi GPT-4. Obě při procvičování pomáhaly. Ale u zkoušky, kde už AI k dispozici nebyla, měli uživatelé obyčejného chatbota o 17 % horší výsledky než spolužáci, kteří se učili bez něj. U těch, kdo pracovali s verzí pro doučování, která dávala nápovědy místo odpovědí, tato škoda téměř zmizela.

V lednu 2026 Anthropic vyzkoušel stejnou myšlenku na programátorech . Dvaapadesát vývojářů, většinou juniorů, se učilo neznámou knihovnu pro Python. Ti, kdo se učili s AI asistentem, pak v testu bez něj dosáhli 50 %, zbytek 67 %. Nejširší rozdíl byl u otázek na ladění chyb. A zase se lépe dařilo těm, kdo se stroje ptali, aby kódu porozuměli, místo aby mu předali veškerou práci.

Co deset minut nedokazuje

Titulky typu „AI nás dělá hloupějšími“ tento experiment neukazuje. Měřil jednu věc: co se stane v prvních minutách poté, co pomoc zmizí. Zda efekt vydrží den, měsíc nebo rok života s chatbotem, studie netestovala a autoři to uvádějí jako omezení.

Také sázky pro účastníky byly nízké. Za 2,60 dolaru a třináct minut času mnoho lidí nebude bojovat o každý zlomek a u zkoušky nebo v práci je motivace úplně jiná. Efekt je znatelný, ale ne obrovský: ve druhém experimentu se rozdíl ve vyřešených úlohách zúžil na šest procentních bodů. A nejpovzbudivější zjištění, to o nápovědách, stojí na malé podskupině. Je to 27 % skupiny s AI ve druhém experimentu, zhruba 80 lidí, a výsledek je třeba ještě potvrdit.

Přesto se obraz opakuje ve třech nezávislých studiích s velmi různými lidmi: školáky v Turecku, programátory, náhodnými dospělými ve Spojených státech. Všude dopadli nejhůř ti, kdo těžkou část práce zcela přenechali stroji.

Učitel, který vás nenechá opisovat

Řešení, které Christian navrhuje, zní skromně. AI by ve výchozím nastavení mohla odpovídat spíš jako učitel: vést vás k myšlence místo toho, aby vám podala hotový výsledek. Cíl formuluje šířeji než jakékoli nastavení: „Musíme pracovat na budoucnosti, v níž budou lidské schopnosti pokud možno rozšiřovány, ne nahrazovány.“

Takové režimy už existují. Dne 29. července 2025 spustil OpenAI studijní režim v ChatGPT : klade naváděcí otázky a krok za krokem vás vede k řešení. Claude má podobný učební režim. Musíte ho ale zapnout ručně a v ChatGPT ho lze uprostřed konverzace vypnout. Běžný režim stále odpovídá hned a naplno.

Volba mezi „dej mi odpověď“ a „dej mi nápovědu“ tedy zůstává na člověku a přichází v nejhorší možnou chvíli, když úloha spěchá. V tomto příběhu funguje nápověda jako zábradlí, ne jako výtah: stále šplháte po vlastních nohou, a proto vám schody nebudou připadat strmější, až pomoc zmizí.